Ahoj kamaráde, při pohledu z okna mne napadla myšlenka… Náš život je jak ta malá vločka. Narodíme se z vody, zmrzneme do krásného tvaru vločky a pak se vydáváme na cestu. Máme rozhled z těch výšin a jsme silní. Máme pocit, že jsme věční a snad i nesmrtelní. Nějakou vločku ale srazí letadlo, jinou třeba letící pták a ty co mají štěstí, tak letí stále kupředu i když vlastně stále dolů. Ti nejlepší, kteří jsou dobře “nadýchaní” (jsou připraveni) a zároveň mají štěstí na vzestupný větrný proud a tudíž se mohou dostat do vyšších sfér, kde si let prodlouží. Nebo je vítr zavane na nějaké krásné místo. Ke konci letu se už nedá velice nic moc dělat. Pokud spadneme na teplý beton je konec a okamžitě umíráme a doufáme (pokud věříme), že se vrátíme díky odpaření zpět na start a prožijeme všechno znovu, ale již v jiné vločce (toť otázka…). Ovšem pád do ledovce nebo místa, kde je teplota pod bodem mrazu (a je nám tam dobře) z nás činí součást něčeho unikátního a třeba budeme součástí uměleckého díla, které nějaký umělec z ledu vytesá. Navíc jedna vločka v celém systému neudělá nic, ale když se vznáší, tak ji uvidí třeba nějaké dítě, které má radost, že sněží a to má obrovský smysl (kéž by o tom ta vločka věděla). A pokud se sejde víc vloček pohromadě, umí udělat pěknou lavinu! Jsem ve fázi padání a hledání cest jak se dostat nahoru. Snad nepotkám nějaké letadlo a snad mne vítr zavane někam na fajn místo, kde můj pádo-let bude mít smysl. …zatím to smysl jistě má! Toť mé malé Vánoční zamyšlení. Měj se skvěle a krásné Vánoce 2018, Martin.