Moje
malé
zamyšlení...
"Hluboko v sobě cítím, že tahle cesta je správná. Ovšem kam mne dovede a jak bude dlouhá?"
A až jednou budu na jejím konci bilancovat, co mi dala a co mi nutně musela vzít?
Nevím… Zatím mi víc dává, ale to se může během vteřiny změnit, stejně rychle jak Ti roztaje vločka na dlani…
A proto si vážím každého kilometru, metru, kroku, hezkého slova, úsměvu…
Víte, za posledních pár let se mi v mém životě událo něco, o čem jsem opravdu jen snil. Už v době, kdy jsem s kamarády pilně cvičil na kytaru a viděl se tam na těch velkých pódiích, které se mi léty tak strašně vzdalovaly, to po těch samých letech přišlo. Přišlo, ale úplně z jiné strany.
Nejspíš náhodně, po podpoře některých kamarádů, kteří vycítili můj talent na bezprostřednost a mluvené slovo a bylo to tady! Nebylo to snadné, není to snadné, ale je to skutečné, opravdové a já se už nemusím (doufám) bát říct, že jsem umělec.
Člověk, který svým umem ale musí zajistit chod své milované rodiny a ještě se do toho za běhu naučit jisté potřebné dovednosti. Mnohdy nepochopen nejbližšími se naučit prvky managera, grafika, žongléra, artisty, improvizátora a speakera, modela, a kreativce všeobecně (psáno stručně) Já, který jezdil s autem převážně kolem domu, musel najednou přijet třeba do Prahy. Musel… A o to větší byla radost, když jsem vše zvládl…
„Vše se postupně učím a učím se rád, někdy i za pomoci těch, kteří můj talent před léty objevili. Děkuji jim za to!!!
Dnes jsem byl na vyjížďce s mojí starší dcerou Nelčou (já kolka a ona in-line, ať jsou síly srovnány) a asi to souznění mne donutilo napsat tyto řádky.
Mám toho v hlavě hrozně moc, ale dlouhé psaní a hlavně tady na FB je nepraktické, ovšem třeba to někoho bude…
Beru vše s pokorou a snažím se dělat věci, jako bych je dělal naposledy. Vždyť už nejsem malý ani mladý a uvědomuji si, že čas nijak neošidím, ani neukecám…
Ovšem je dobré si najít tu svoji správnou cestu a to jsme opět na začátku mého psaní.
Přeji vám všem jen to nej a já už musím jít spát.
Martin.
Mám toho v hlavě hrozně moc, ale dlouhé psaní a hlavně tady na FB je nepraktické, ovšem třeba to někoho bude…
Beru vše s pokorou a snažím se dělat věci, jako bych je dělal naposledy. Vždyť už nejsem malý ani mladý a uvědomuji si, že čas nijak neošidím, ani neukecám…
Ovšem je dobré si najít tu svoji správnou cestu a to jsme opět na začátku mého psaní.
Přeji vám všem jen to nej a já už musím jít spát.
Martin.